Zatracený prázdniny, tohle nepřežiju...

Tak to mi proběhlo hlavou, když jsem se dozvěděla, že během mého pobytu budou děti víc jak 14 dní doma. Představovala jsem si katastrofický scénáře, kdy si budou draci celý dny skákat po hlavě a já je budu muset uklidnit těsně před příchodem rodičů...Protože prostě vymyslet program na 10 hodin denně a takhle fungovat 2 týdny v kuse, to se mi zdálo nereálný.
A hle...je pátek a já jsem spokojená jako nikdy. Rodiče jsou totiž bezva a nechali na mně jen pondělí, úterý, dvě hodiny ve středu, ve čtvrtek jsem se starala o malou a dneska jedeme společně na výlet :) Taky po mně nikdo nechce úklid, protože se přeci starám o děti !
Prázdniny jsou super! (Ale uvidíme, co přinese týden příští...)

A jinak? Jinak mám pocit, že se vše v dobré obrátilo. Na děti jsem s zvykla, oni na mě...sice občas tropí scény, kopou, nadávají, ale to už mě nerozhodí. Všichni myslím pochopili, že má svý výhody být se mnou za dobře...A co víc? "I hate you" se ve většině případů změnilo na "I love you " :)

A výlet? Byli jsme v zábavním parku! Ale žádný kolotoče, autodromy, blikající příšery a spousta žužu...Spíš to bylo místo propojující lanové centrum, zoo, park a já nevím co ještě. A já chudinka aupair jsem musela doprovázet děti na atrakce x metrů nad zemí, protože mamka má strach z výšek. Jenže strach z výšek mám i já :D Ale ráda se překonávám a když do toho šly i děti...

I hate you...(1. týden)

Tak jsem tu týden, myslela jsem, že si budu zapisovat každý den, ale skutek utek :)
Všichni kamarádi a rodina musí denně poslouchat či číst, jaký parchantíky mam na starost. Skoro pořád se domem nese zvolání "I hate you". Je to zlomyslný, ale vždycky jsem hrozně šťastná, když je to adresováno rodičům a né mně.
Celý týden se nesl v duchu poznávání. Především jsem poznala, co je to pořádný úklid. Co jsou to rozmazlené děti. Co jsou to opravdu trpěliví rodiče...
Úklidu tu mám fakt hodně, ale řekněme, že dobře pro mě. Už první den mi došlo, že je lepší uklízet často a pořádně, protože další den je toho pak míň. Žádný stavy zoufalství, jako když jsem vždycky jednou měsíčně vynášela ze svýho pražskýho pokojíčku tuny skleniček, oblečení, papírů atd..
O dětech se moc rozepisovat nechci. Nejspíš by to skončilo pláčem, zuřivostí či sentimentálním vzpomínáním na domov. Snad jen, že už jsem si poprvé pobrečela. A to po prohlášení čtyřleté princezny v růžovém, že jsem fucking bitch jen proto, že jsem ji sundala z parapetu, kde zrovna strkala svého bráchu dolů. Nebo ne, za pláč můžou rodiče, kdyby se mě večer nezeptali, jestli jsem v pohodě, ustála bych to. Jenže když mě někdo lituje...
A trpěliví rodiče? Má někdo námitek, když dokáží 10x s klidným hlasem opakovat, co po dětech žádají. Nebo když děti sešlou hrozbu "I hate it" na vynikající karbanátky, rodiče jen s klidem prohlásí, že je nikdo nenutí to jíst. A což teprve vyjukaná au pair, která téměř nerozumí, pořád se ptá, žádá praktické ukázky a ještě k tomu je přecitlivělá? :)

Ale to nejlepší poznávání-poznávání Irska. Mám k dispozici kolo a tak drandím co to jde. Zatím jsem nebyla nikde daleko, protože "můj orientační nesmysl"...ale až na to počasí je to vážně nádhera!

fotky budou, zážitek z hospody také ;)