Zatracený prázdniny, tohle nepřežiju...

Tak to mi proběhlo hlavou, když jsem se dozvěděla, že během mého pobytu budou děti víc jak 14 dní doma. Představovala jsem si katastrofický scénáře, kdy si budou draci celý dny skákat po hlavě a já je budu muset uklidnit těsně před příchodem rodičů...Protože prostě vymyslet program na 10 hodin denně a takhle fungovat 2 týdny v kuse, to se mi zdálo nereálný.
A hle...je pátek a já jsem spokojená jako nikdy. Rodiče jsou totiž bezva a nechali na mně jen pondělí, úterý, dvě hodiny ve středu, ve čtvrtek jsem se starala o malou a dneska jedeme společně na výlet :) Taky po mně nikdo nechce úklid, protože se přeci starám o děti !
Prázdniny jsou super! (Ale uvidíme, co přinese týden příští...)

A jinak? Jinak mám pocit, že se vše v dobré obrátilo. Na děti jsem s zvykla, oni na mě...sice občas tropí scény, kopou, nadávají, ale to už mě nerozhodí. Všichni myslím pochopili, že má svý výhody být se mnou za dobře...A co víc? "I hate you" se ve většině případů změnilo na "I love you " :)

A výlet? Byli jsme v zábavním parku! Ale žádný kolotoče, autodromy, blikající příšery a spousta žužu...Spíš to bylo místo propojující lanové centrum, zoo, park a já nevím co ještě. A já chudinka aupair jsem musela doprovázet děti na atrakce x metrů nad zemí, protože mamka má strach z výšek. Jenže strach z výšek mám i já :D Ale ráda se překonávám a když do toho šly i děti...

Žalovníček aneb vzkaz pro čerta :)

Po několik let na gymplu jsme se v prosinci bavili tím, že jsme se převlékali za čerty, anděly a jeden šťastlivec musel zastat roli mikuláše. Byli jsme postavičky, které měly sehrát divadlo pro děti a v neposlední řadě také zastat roli jakési berličky při jejich výchově. Uprostřed mikulášovy bichle se většinou skrýval papírek od rodičů, kde byly sepsány dobré i špatné vlastnosti jejich ratolestí a také jejich "hříchy"...

Tak tedy čerti, mikuláši...mám pro vás prácičku! 

C. 4 roky
-ve zkratce: je rozmazlená, sprostá, vypočítavá, myslí si, že může mít vše a že všechno musí být po jejím
viz
-malá mě přesvědčovala, že nemusí být v kočárku připoutaná, přestože mi mamka řekla opak-> výsledkem bylo násilné připoutání a řev po celou cestu domů
-sundala jsem malou z parapetu, protože mi to přišlo nebezpečné->stala se jí asi nějaká křivda a tak na mě začala křičet, jaká jsem fucking bitch a neodpustila si ani kopání
- ráno slečna ztropila scénu kvůli svému účesu, vygradovalo to tak, že jí mamka musela hodit do auta a zavřít
-malá nechtěla k snídani vločky, ale cereálie...mamka jí řekla, že dneska má vločky a konec->skončilo to tak, že vločky byly po celé podlaze v kuchyni
-malá neumí prohrávat...vždycky když vycítila, že nevyhraje, ať už šlo o stolní hru, závod, cokoliv, začala šíleně brečet...vysvětlit jí, že není důležité vyhrát nejde...nechávat jí pokaždé vyhrát taky ne
-malá nechtěla poslechnout, že nesmí sama do skříňky se sladkostmi-> řev, kopání a v nestřeženou chvilku do tý skříňky stejně vlezla a pak už jsem viděla jenom její vítězoslavný úsměv
Nastal čas napsat něco pozitivního: Slečna si zvykla říkat prosím a děkuji. Chodí mi dávat dobrou noc. Čas tráví nejradši se mnou i když jsou doma rodiče. Když někam odcházím, je to objímání na několik minut a taky se dozvím, jak mě miluje. Mamince o mě často říká, jak jsem šikovná. Oblíbenou činností se stalo vyrábění čehokoliv. 

O. 6 let
-má svoji hlavu a nikdy napoprvé neposlechne, pořád mi zdrhá nebo naopak zdržuje
-zlobí, jen když se stane nějaká velká křivda-třeba když měl pocit, že se směju, když ho bratr mlátí->to do mě mlátil, kopal, kousal...
Scény se neopakují často. Zažíváme spolu spoustu srandy.

F. 11 let
-myslí si, že má navrch a nemusí mě poslouchat
-odkládá úkoly
-neustále provokuje mladší sourozence
-klid je jen když má svůj tablet
Už ztratil ostych a často si se mnou povídá. Pomáhá mi s mladšíma, když jim třeba nerozumím. 

hahaha, ty dobré vlastnosti budu muset dopsat, až budu mít lepší náladu :) Doplněno

I hate you...(1. týden)

Tak jsem tu týden, myslela jsem, že si budu zapisovat každý den, ale skutek utek :)
Všichni kamarádi a rodina musí denně poslouchat či číst, jaký parchantíky mam na starost. Skoro pořád se domem nese zvolání "I hate you". Je to zlomyslný, ale vždycky jsem hrozně šťastná, když je to adresováno rodičům a né mně.
Celý týden se nesl v duchu poznávání. Především jsem poznala, co je to pořádný úklid. Co jsou to rozmazlené děti. Co jsou to opravdu trpěliví rodiče...
Úklidu tu mám fakt hodně, ale řekněme, že dobře pro mě. Už první den mi došlo, že je lepší uklízet často a pořádně, protože další den je toho pak míň. Žádný stavy zoufalství, jako když jsem vždycky jednou měsíčně vynášela ze svýho pražskýho pokojíčku tuny skleniček, oblečení, papírů atd..
O dětech se moc rozepisovat nechci. Nejspíš by to skončilo pláčem, zuřivostí či sentimentálním vzpomínáním na domov. Snad jen, že už jsem si poprvé pobrečela. A to po prohlášení čtyřleté princezny v růžovém, že jsem fucking bitch jen proto, že jsem ji sundala z parapetu, kde zrovna strkala svého bráchu dolů. Nebo ne, za pláč můžou rodiče, kdyby se mě večer nezeptali, jestli jsem v pohodě, ustála bych to. Jenže když mě někdo lituje...
A trpěliví rodiče? Má někdo námitek, když dokáží 10x s klidným hlasem opakovat, co po dětech žádají. Nebo když děti sešlou hrozbu "I hate it" na vynikající karbanátky, rodiče jen s klidem prohlásí, že je nikdo nenutí to jíst. A což teprve vyjukaná au pair, která téměř nerozumí, pořád se ptá, žádá praktické ukázky a ještě k tomu je přecitlivělá? :)

Ale to nejlepší poznávání-poznávání Irska. Mám k dispozici kolo a tak drandím co to jde. Zatím jsem nebyla nikde daleko, protože "můj orientační nesmysl"...ale až na to počasí je to vážně nádhera!

fotky budou, zážitek z hospody také ;)