Au pair-já vážně letím?

Několik dní před odjezdem jsem se chovala jako blázen. Chvílema jsem byla šťastná, hlavně když zasvítilo sluníčko. Ale taky jsem často brečela. Z ničeho nic a nebo když jsem sama sebe dojala. Na letišti už ten pláč byl doufám oprávněnej. No, zvládla jsem totiž jenom brečet. Loučení naštěstí nebylo moc dlouhý, protože dávat stovku za každou čtvrt hodinu parkování se nikomu nelíbilo. Pak následovala chvíle bloumání po letišti a zachvilku jsem už seděla v letadle směr Dublin. Měla jsem pocit, že jsem jedinej Čech v letadle. Možná realita. Cestou jsem si zvládla rozškrábat celej ksicht, jak je mým zvykem, když jsem nervózní.  Asi to nebylo tím divným startem, turbulencema, ale prostě skutečností, že JÁ jedu dělat au pair do anglicky mluvící země. A to dobrovolně. JÁ, kterou chtěli nechat propadnout z angličtiny před maturitou i při maturitě...JÁ, která nemluvila anglicky 3 roky na vysoký, protože náš obor je prosím pěkně jedinej bez povinný aj. JÁ, holka, co se pomalu bojí promluvit i v češtině...