Tak jsem tu týden, myslela jsem, že si budu zapisovat každý den, ale skutek utek :)
Všichni kamarádi a rodina musí denně poslouchat či číst, jaký parchantíky mam na starost. Skoro pořád se domem nese zvolání "I hate you". Je to zlomyslný, ale vždycky jsem hrozně šťastná, když je to adresováno rodičům a né mně.
Celý týden se nesl v duchu poznávání. Především jsem poznala, co je to pořádný úklid. Co jsou to rozmazlené děti. Co jsou to opravdu trpěliví rodiče...
Úklidu tu mám fakt hodně, ale řekněme, že dobře pro mě. Už první den mi došlo, že je lepší uklízet často a pořádně, protože další den je toho pak míň. Žádný stavy zoufalství, jako když jsem vždycky jednou měsíčně vynášela ze svýho pražskýho pokojíčku tuny skleniček, oblečení, papírů atd..
O dětech se moc rozepisovat nechci. Nejspíš by to skončilo pláčem, zuřivostí či sentimentálním vzpomínáním na domov. Snad jen, že už jsem si poprvé pobrečela. A to po prohlášení čtyřleté princezny v růžovém, že jsem fucking bitch jen proto, že jsem ji sundala z parapetu, kde zrovna strkala svého bráchu dolů. Nebo ne, za pláč můžou rodiče, kdyby se mě večer nezeptali, jestli jsem v pohodě, ustála bych to. Jenže když mě někdo lituje...
A trpěliví rodiče? Má někdo námitek, když dokáží 10x s klidným hlasem opakovat, co po dětech žádají. Nebo když děti sešlou hrozbu "I hate it" na vynikající karbanátky, rodiče jen s klidem prohlásí, že je nikdo nenutí to jíst. A což teprve vyjukaná au pair, která téměř nerozumí, pořád se ptá, žádá praktické ukázky a ještě k tomu je přecitlivělá? :)
Ale to nejlepší poznávání-poznávání Irska. Mám k dispozici kolo a tak drandím co to jde. Zatím jsem nebyla nikde daleko, protože "můj orientační nesmysl"...ale až na to počasí je to vážně nádhera!
fotky budou, zážitek z hospody také ;)
chudino:( Snad se to zlepší! budu se těšit na další článek
OdpovědětVymazatJůů, další au-pair blog!
OdpovědětVymazatMrzí mě, v jaké jsi situaci! Snad se to co nejdřív obrátí a nakonec tam budeš spokojená! Držím ti palce!
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatJo, takové doslova spratky mám taky. S tím jídlem mě taky dostávají, a hlavně teda rodiče, že je nechají - já byla vždycky vychovávaná k tomu, že jídlo je důležité, že si dal někdo spoustu práce aby něco vypěstoval a pak uvařil a že se jídlo prostě dojídá. Tady je dítě pán a co nechce dělat nemusí.
OdpovědětVymazatNejsi jediná, já tu pláču tak průměrně čtyřikrát denně. A plakala bych víc, ale na doslech je matka a "Proč bych měla mít problém s jejími andílky?"
Přesně tak, hlavně že je kam vyrážet za poznáním :)
Těším se na další článek :)