neděle 16. března 2014

Hozena do vody



Letadlo přistálo hladce a já začala cítit strach. Zbývalo už jen pár chvil do setkání s HM (host mum) . Vystoupila jsem z letadla, prošla pasovou kontrolou, při níž jsem se jako jediná prokazovala občankou a ne pasem, odebrala jsem kufr z pásu ( zalíbil se i pánovi vedle mě, ale pak mi ho tedy se smíchem přenechal) a vyrazila jsem vstříc svému osudu. S HM jsme se hned poznaly, padlo pár vět o letu, počasí atd. a už jsme seděly v jejich obřím autě a uháněly směr Drogheda. Teda, sice jsme uháněly, ale cesta se mi zdála skoro nekonečná. HM se se mnou snažila konverzovat, já jí to zkoušela oplácet, ale šlo to tak prvních 10-15 minut. Zbytek cesty bylo radši puštěné rádio. Po mém příjezdu se mi představili všichni členové rodiny a sedli si k televizi. A já nevěděla co bych. HD si se mnou chvilku povídal a pak jsem navrhla holčičce, jestli by mi pomohla s vybalením kufru. Asi už pár aupairek měli a tak věděla, že to znamená něco jako „pojď se podívat, co jsem ti přivezla“ :) Přivezla jsem jim moji oblíbenou hru Dobble a myslím, že sklidila úspěch. Zvládli jsme odehrát asi 5 her. Pak jsem vybalila ještě nějaká kvarteta a pexesa, ale nějak jsem nezvládala vysvětlit pravidla. Asi po hodině hraní jsem si konečně mohla vybalit i oblečení. Děti mi pomáhaly a vtipný bylo, když si mladší kluk začal zkoušet moji podprsenku. O něco míň vtipný bylo, když se ke mně začal tulit a najednou mi odhrnul triko a prohlásil, že máma má teda větší prsa. No , vlastně to bylo extra vtipný, ale nevím, jestli je úplně dobrý, když jsem to přešla jen se smíchem. Pak jsme si malovali do tý doby, než nás zavolali na večeři.  Dostala jsem obří porci  výbornýho jídla. Děti se svých talířů jen párkrát dotkly a pak začaly zlobit. Nevěděla jsem, co dělat. Byli tam rodiče, tak by si je přeci měli srovnat oni, ne? Byla jsem tak v šoku, že jsem zapomněla poděkovat za večeři a šla jsem si do svýho pokoje. Chvíli si se mnou ještě hrála malá a pak byly děti zahnány do postelí. Od tý doby sedím na pc a rekapituluju dnešní den. A je to asi takhle: jsem ráda, že jsem necouvla a přijela, ale tuším, že to bude krutý. 

Žádné komentáře:

Okomentovat